Skip to main content

Každý život má hodnotu | memento mori

By osobníNo Comments

Kellner

Celý den ze všech stran proudí informace, články, komentáře a různá vyjádření o tom, kdo a jaký byl Petr Kellner. Zemřel v den mých narozenin během uplynulého víkendu. Debatuje se o tom, jak byl bohatý, co všechno za svůj relativně krátký život dokázal, jak velkou firmu vybudoval. Jedni píší obdivně, druzí s pohrdáním, třetí vyloženě s odporem. Úhel pohledu se tak hodně lyší, hlavně podle toho, na co se daný člověk zaměří. Probíhá srovnávání s dalšími úspěšnými Čechy, hlavně s Tomášem Baťou. Petra Kellnera s ním pojí globální dopad jejich firem, které vybudovali, smrt při leteckém neštěstí a stejný věk (56) v době smrti. Co může být naopak vnímáno rozdílně je způsob, jakým firmy budovali. Na to tu ale není místo a ani znalosti autora.

COVID

To celé se děje v kontextu už více než rok trvající globální pandemie COVID-19, kdy na toto onemocnění zeměřelo v době sepsání článku na celém světě více než 2,8 milionu lidí. V České republice nemoc vzala život už téměř 30.000 oficiálně zaznamenaným lidem. Skutečný počet mrtvých bude u nás ale asi ještě o několik tisíců více.

Na Staroměstském náměstí je křídou nastříkaných cca 25.000 křížů, které oběti COVIDu symbolizují. Podle mého se jedná o jednu s nejhlubších akcí, které tu kdo na uctění památky těchto ztracených životů udělal. Díky Millionu chvilek pro demokracii, kteří to zorganizovali a díky vedení Prahy, které netrvalo na smytí křížů po dokončení akce. Vzniklo tak sponntáně pietní místo, kde lidé mohli dopisovat jména svých blízkých, které během pandemie v posledním roce ztratili. Fotky jsou dojemné.

PRO-LIFE

Minulý víkend se na Staromáku také konala mše za nenarozené děti, které zemřely při umělých potratech. Porvedení mše z mého pohledu pietu nerespektovalo a trochu uměle naroubovalo svou agendu na to, co se právě děje. Osobně vidím umělé přerušení těhotenství jako něco, co není v jádru dobré. Tento způsob připomenutí těch, kteří se sami nemohou bránit, který předvedli pro-life aktivisté v čele s Kardinálem Dukou, je spíše kontraproduktivní a věci vůbec nepomáhá. A také to není málo ztracených životů – pohybuje se také kolem 25.000.

ŽIVOT

Proč tady píšu něco na svůj polozapomentý blog a zmiňuji tři úplně rozdílné události? Protože všechny připomínají zmařené životy. Jeden skončil při leteckém neštěstí. Další při nemoci, další třeba kvůlli zoufalství, protože nevěděli, jak s vznikajícím životem naložit. Za každým takovým zmařeným životem je příběh. Příběh, který už ale nebude možné vyprávět dál. Už se prostě nidky nedozvíme, co by bylo, kdyby pilot třeba neletěl dál. Nedozvíme se, co by se stalo, kdyby si někdo vzal raději respirátor při návštěvě. Jaké by to bylo, kdyby někdo třeba raději využil babybox. Těch kdyby je hodně a vůlbec se nedají spočítat.

Můžeme se dívat na proběhlé události a lidi, kteří zemřeli, různě. Můžeme hodnotit lidi, kteří ztratili životy, z mnoha různých směrů a většinou se neshodneme, protože máme jen omezené poznání, které nám brání vidět celý obraz a jejich celý příběh. Nevidíme všechny motivy a pohnutky. Můžeme se hádat do krve, jaký odkaz tu ten který člobvěk za sebou nechal a nebo nenechal…

A mne k tomu napadá už jen jediná věc, která mi z toho všeho vyvstává. Ať už to tak vidíme anebo ne, tak každý – opravdu každý – život má hodnotu, která se nedá nijak vyjádřit. Každý z nás dostane do startu nějké dary jako jsou čas, schopnosti, atd. Je jen na nás, jak je využijeme a co po nás nakonec zůstane. Měli bychom to mít na paměti, když se budeme pouštět do ohnivých debat o tom, jestli byl Petr Kellner vlastně padouch anebo hrdina. A nebo o komkoliv dalším.

Dopad

Toto všechno mne vedlo k tomu, abych se podíval na svůj život. Co jsem do svých 41 let dokázal, jaký měl můj osobní život dopad na lidi kolem. Jak by mne hodnotila společnost? Jak by mne hodnotila moje žena, moje děti, moji kolegové, mí přátelé. Je dobré se nad tím zamyslet, protože heslo – memento mori – pamatuj na smrt – nám připomíná, že naše životy jsou hodně křehké. Neznáme dne a ani hodinu, kdy náš život dojde svého konce.

A možná by se mohlo zdát, že to až tak nesouvisí, ale u přemýšlení nad dopadem mého života (a všech dalších) se mi vždy vybaví krátká diskuze mezi Frodem a Gandalfem, která probíhá v tunelech Morie:

F ~ Kéž bych ten prsten nedostal. Nic z toho by se nestalo.

G ~ To chtějí všichni, kdo prožívají trápení. O tom ale oni nerozhodují. My rozhodujeme pouze o tom, co uděláme s časem, jenž nám byl dán.

Ano, na nás všech je, co uděláme nejen s časem, ale s tím, co nám bylo všechno svěřeno – jak věřím Bohem – protože jednou se za to budeme zpovídat.

A proto dřív než se pustíme do hodnocení životů těch druhých, se podívejme do vlastního oka, jestli kvůli tomu trámu, co nám tam vězí náhodou nemáme až moc zreslený pohled na třísky v očích těch druhých.

Vajgly kam se podíváš

By osobníNo Comments

‪Posledních 14 dnů si mnohem více všímám všeho bordelu, co je u nás v centru Brna…

‪Ne nezajímá mne třeba počmáraný chodník křídou jako mnoho jiných. Vadí mi hlavně rozbité sklo, igelity, papíry a hlavně ty hromady vajglů…‬

A to nemluvím o psích hovnech všude po parcích…

‪Chápu, že se nedá dát odpadkový koš na každý roh a že poté, co zákon vyhnal kuřáky z hospod, se projevuje velký nedostatek veřejných popelníků.‬..

‪Vždyť ale za pár korun se dá pořídit třeba kapesní popelnik – bezvajglu.cz je třeba jednou z mnoha možností.‬..

Je to opravdu tak složité a tak náročné na zprocesování, abych vytáhl kapesní popelník a do něj ten vajgl schoval a popelník pak u koše na odpadky vyklepal? Je to tak složité nezahodit posmrkaný kapesník anebo zbytek obalu od oblíbené čokoládové tyčinky? Je to tak složité si u vchodu do parku vzít pytlík ze sásobníku a pak do něj do hovno sebrat?

‪A proč to řeším teprve teď? Máme 14 dní stěně a to by snědlo kde co, kdyby ho člověk nehlídal. A tak místo pohodového venčení ‬si připadám jak indián na výpravě, který neustále zkoumá terén před sebou, aby do něčeho nešlápl anebo aby mu pes něco nesežral…

Buďme k sobě ohleduplní… a ke svým mazlíčkům taky…

50 let

By osobníNo Comments

Obě mé babičky se narodily v roce 1930. Takže jim bylo, když přijela “přátelská vojska” a poslala Pražské jaro do kopru, stejně jako mně je teď 38.

Zůstaly v Československu i s rodinami. Přemýšlím, jak bych na jejich místě jednal já. Mělo by smysl zůstat? Mělo by smysl odjet? Nikdy se nedá říct, co je lepší. Všechno má své pro a proti.

Každý má svoji cestu a já jsem nakonec opravdu rád, že jsem se narodil zde (ještě v Československu) a dožil se svobody. A uvědomuji si čím dál tím víc, že svoboda je také o obrovské zodpovědnosti.

Tak ať nám to dnešní smutné výročí připomíná tu zodpovědnost, kterou máme. Nejen vůči sobě, ale také vůči našim potomkům.

Když se 68 otočí o 180° tak je z toho 89 a to mi ukazuje na to, že v i těch nejtemnějsich chvílích je naděje na změnu – jen je třeba vytrvat.

Otevřený dopis předsedům demokratické opozice

By politikaOne Comment

Milan Kramoliš

Brno | +420 604 381 752 | milan@kramolis.com

14. 8. 2018

 

Ivan Bartoš            | Pirátská strana      | Předseda strany

Pavel Bělobrádek | KDU – ČSL             | Předseda strany

Petr Fiala                | ODS                        | Předseda strany

Petr Gazdík            | STAN                      | Předseda strany

Jiří Pospíšil            | TOP 09                   | Předseda strany

 

OTEVŘENÝ DOPIS PŘEDSEDŮM STRAN DEMOKRATICKÉ OPOZICE

 

Vážení předsedové stran demokratické opozice,

Obracím se na Vás všechny tímto otevřeným dopisem. Dlouho jsem se k němu odhodlával, ale události posledních měsíců na naší politické scéně mne vedou k tomu, abych jej už více neodkládal.

Po hlasování o důvěře vládě, kterou vede Andrej Babiš, jste mluvili Vy anebo Vaši členové o tom, že budete tvrdou opozicí, která této menšinové vládě (opřené o hlasy KSČM, a tak trochu i SPD) nedá obrazně řečeno nic zadarmo. Jsem rád, že to zaznělo, ale nemyslím si, že to bude do budoucna stačit.

Ekonomická a mediální síla, která za současnou vládou (a hlavně jejím předsedou) stojí, se zdá být neporazitelná. Já si to ale nemyslím. Nemyslím si, že by byl neporazitelný. Největší překážkou není nedostatek financí na Vaší straně anebo prostoru v médiích.

Podle mého názoru je tou největší překážkou v boji proti Andreji Babišovi a jeho straně velká roztříštěnost a další štěpení demokratických stran, neschopnost vzájemné dlouhodobé konstruktivní spolupráce a nemohoucnost při hledání společné vize pro tuto zemi, která bude přesahovat jedno volební období a jednu partaj.

Read More

Mizím

By osobníNo Comments

Přemýšlím, jestli by #TGM opravdu zmizel anebo se do toho ještě opřel a změnu by vybojoval příště…

Co tím autor(ka) chtěl(a) říct – taky by mne to zajímalo…

Finále | volby 2018

By osobníNo Comments

Dnes jsme volbu stihli na poslední chvíli…

Každý z nás má od prezidenta nějaká očekávání. Já například čekám, že bude vzorem, morální autoritou a někým, kdo bude udávat směr a bude mít pro ČR vizi a naději. Někdo, kdo nebude jen tlachat, ale udělá i konkrétní věci.

Ve finále se můžeme rozhodnout mezi stávajícím prezidentem, který v mých očích posledních pět let protlachal a nepřinesl nic, absolutně nic, co by nás jako zemi posunulo dál. Lhal, obklopil se gaunery, rozdělil zemi ještě víc, táhl nás do područí Ruska, podkopával důvěru v právní stát a ústavu.

Je tam i profesor, bývalý šéf Akademie věd. Moc ho neznám, ale z jeho vystupování na mne dýchla naděje na zlepšení atmosféry.

Vím, že volbami se rozdělení společnosti nejspíš nezmění, ti jejichž kandidát prohraje, budou zklamání. Nicméně pokud vyhraje Jiří Drahoš, tak mám naději, že se “náladu” pokusí změnit. Miloš Zeman už na to nemá.

Důvody pro volbu obou by mohly zabrat stohy papíru, na což nemám místo a vlastně ani chuť.

Má volba je Jiří Drahoš – volím naději a ne minulost…