Na úvod si řekneme něco málo z historie, abychom věděli, v jakém kontextu se v knize Filipským ohybujeme, protože to je velice důležité k pochopení některých detailů.
- Dopis byl napsán asi kolem roku 61 apoštolem Pavlem z Říma, v době, kdy tam byl v domácím vězení a čekal na slyšení u císaře
- Sbor ve Filipech vznikl při Pavlově druhé misijní cestě – byl to první sbor vůbec na Evropském kontinentu.
- Filipy byly městem, které pozvedl z „prachu“ otec Alexandra makedonského Filip, když je v roce 357 př.n.l. dobyl. Staly se středem ochodu na pomezí Evropy a Asie – takové kosmopolitní město
Filipským 1
1 Pavel a Timoteus, služebníci Ježíše Krista, všem svatým v Kristu Ježíši, kteří jsou ve Filipech, s biskupy a diakony: 2 Milost vám a pokoj od Boha, našeho Otce, a od Pána Ježíše Krista.
3 Pokaždé, když si na vás vzpomenu, děkuji svému Bohu 4 (neboť za vás všechny při každé své modlitbě stále s radostí prosím) 5 za vaši účast na evangeliu od prvního dne až doposud. 6 Jsem si jist, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, je také do dne Ježíše Krista dokončí. 7 Je přece správné, abych o vás všech takto smýšlel, protože vás mám v srdci: vy všichni jste spoluúčastníci mé milosti, jak v mém vězení, tak v obraně a potvrzování evangelia.8 Bůh je mi svědkem, jak po vás všech toužím s láskou Ježíše Krista.
9 A modlím se za to, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala v poznání a ve vší vnímavosti, 10 tak abyste rozeznávali důležité věci od nedůležitých, abyste byli upřímní a bezúhonní až do Kristova dne 11 a byli naplněni ovocem spravedlnosti, které nesete skrze Ježíše Krista ke slávě a chvále Boží.
12 Chtěl bych však, bratři, abyste věděli, že to, co mě potkalo, přispělo spíše k prospěchu evangelia, 13 takže celé císařské gardě i všem ostatním je známo, že mé vězení je pro Krista, 14 a mnozí bratři v Pánu se spolehli na mé vězení a mají mnohem větší smělost mluvit Slovo beze strachu. 15 Někteří sice kážou Krista ze závisti a nevraživosti, jiní však z dobré vůle. 16 Jedni hlásají Krista ze ctižádosti, neupřímně a mají za to, že mi k mému vězení přidají soužení; 17 druzí však z lásky, neboť vědí, že jsem postaven k obraně evangelia. 18 Ale co na tom! Aspoň se jakýmkoli způsobem, ať už naoko nebo opravdově, káže Kristus. A z toho se raduji a budu radovat i nadále. 19 Vím totiž, že se mi to díky vaší modlitbě a přispění Ducha Ježíše Krista obrátí ve vysvobození, 20 podle mého dychtivého očekávání a naděje, že v ničem nebudu zahanben, ale že ve vší smělosti bude jako vždy tak i nyní Kristus veleben na mém těle, ať už skrze život nebo skrze smrt.
21 Neboť žít – to je pro mne Kristus, a umřít – to je zisk. 22 Jestliže však pro mne život v těle znamená plodnou práci, pak nevím, co si vybrat, 23 neboť mě přitahuje obojí. Mám touhu odejít a být s Kristem, což je zdaleka nejlepší; 24 ale zůstat v tomto těle je potřebnější kvůli vám. 25 Na to tedy spoléhám a vím, že tu ještě pobudu a spolu s vámi všemi tu zůstanu k vašemu prospěchu a radosti víry, 26 aby se vaše chlubení mnou rozhojnilo v Kristu Ježíši skrze můj opětovný příchod k vám.
27 Jenom veďte život důstojný Kristova evangelia, abych ať už přijdu a uvidím vás, anebo když budu vzdálen, slyšel o vás, že stojíte v jednom duchu, že s jednou myslí společně bojujete ve víře evangelia
28 a v ničem se nelekáte protivníků. To je jim jistým znamením zkázy, ale vám záchrany, a to od Boha. 29 Neboť vám bylo pro Krista darováno, abyste v něj nejen věřili, ale také pro něho trpěli, 30 když podstupujete tentýž zápas, který jste při mně viděli a i nyní slyšíte, že je při mně.
Tak jdeme na to, cesta po epištole Filipským právě začíná.
První dva verše jsou pro Pavla typickým pozdravem. Slovní spojení – milost Vám a pokoj – se nachází ve všech jeho epištolách a uvozuje je. Proč ale zrovna toto spojení?
Myslím, že to je proto, že obojí hodně (hojně, nezbytně) potřebujeme k našemu každodennímu životu.
Potřebujeme milost, abychom mohli plnohodnotně žít, protože bez ní by náš svět byl plný nenávisti, neodpuštění, pocitů viny a studu, myslím, že i strachu z minulosti a budoucnosti.
Potřebujeme pokoj, abychom nebyli zmítaní různými věcmi, které se na nás hrnou jedna za druhou.
Pak apoštol Pavel pokračuje a říká Filipským za co je vděčný a z čeho má radost:
Za jejich účast na evangeliu – v anglickém překladu je, že mu byli partnery v jeho zvěstování od chvíle, kdy jej poprvé zaslechli až po dobu, kdy byl psán tento dopis.
Musela to být asi vcelku síla a velká pomoc pro Pavla, protože je tam slůvko – pokaždé, když si na Vás vzpomenu – nešlo na to zapomenout.
Filipští se stali pro Pavla partnery. Nenechali vše jen na něm – školeném a moudrém, ale vzali evangelium za své a byli mu tedy velkou pomocí, bylo to nejen v době, když byl u nich, ale dál ho také podporovali, jako jedni z mála, i finančně, když byl daleko od nich.
6 Jsem si jist, že Ten, který ve vás začal dobré dílo, je také do dne Ježíše Krista dokončí. 7 Je přece správné, abych o vás všech takto smýšlel, protože vás mám v srdci: vy všichni jste spoluúčastníci mé milosti, jak v mém vězení, tak v obraně a potvrzování evangelia. 8 Bůh je mi svědkem, jak po vás všech toužím s láskou Ježíše Krista.
Od té chvíle, kdy Filipští uvěřili (týká se to i nás), Duch svatý začal jednat s každým z nich (z nás). Jakoby se uvnitř nás nastartovalo něco, co do té dobylo spalo a nebo, co se projevilo jen sem tam. Apoštol Pavel si je jistý tím, že Bůh toto dílo dovede do zdárného konce. Jak to, že Bohu tak věří? Jak si může být tak jistý?
Myslím, že jeho důvěra v Boží jednání je založena na jeho znalostech o Bohu a jeho zkušenost s Ním:
Ze znalosti historie Izraele věděl, jak byl Bůh trpělivý s Izraelem a jak neúnavně připravoval půdu a srdce mnohých pro to, aby se mohl narodit Ježíš – dovedl to do konce, proč by tedy nebyl trpělivý i s Filipskými (i s námi).
Co z jeho znalostí plyne pro nás?
Bůh to s námi nikdy nevzdá, jako to nikdy nevzdal s Izraelem. Nikdy se nás nezřekne. Nikdy nad námi neohrne noc, když na tom budeme bídně a budeme se topit v bahně hříchu – On je ten, který se odvrátit nemůže (miluje nás).
Bůh nám v růstu pomůže – ten který započal, ten i dokončí. Nejsme tu na náš křesťanský život sami, máme tu pomocníka. Nemusíme se strachovat, když se nám náš život úplně nelíbí, když moc nerosteme. Bůh nás vidí a má o nás strach. Na nás je, abychom v touze po růstu nepolevili, protože Bůh může chtít náš růst, ale vždycky nakonec záleží na nás, jestli mu v tom dáme svým postojem prostor.
Pavlův postoj, ale vyjadřuje ještě jednu věc. Pavlovu trpělivost a lásku k Filipským. Oni u něho měli zvláštní místo v srdci. Moje touha a modlitba je, aby to tak bylo i u nás, aby lidi, kteří jsou nám blízcí, kterým třeba nějak zvěstujeme evangelium, měli u nás v srdci zvláštní místo a abychom to s nimi nevzdávali, i když třeba momentálně nevidíme růst a zájem z jejich strany. On může přijít později. Možná ale nepřijde, ale naše zodpovědnost je, abychom my udělali vše, co je v našich silách…
Teď se mrkneme na jednu z mých nejoblíbenějších částí.
9 A modlím se za to, aby se vaše láska ještě víc a více rozhojňovala v poznání a ve vší vnímavosti, 10 tak abyste rozeznávali důležité věci od nedůležitých, abyste byli upřímní a bezúhonní až do Kristova dne 11 a byli naplněni ovocem spravedlnosti, které nesete skrze Ježíše Krista ke slávě a chvále Boží.
Pavel chce, aby Filipští nezůstali na jednom místě a tak (ve spolupráci s Bohem – viz předchozí část) se za Filipské modlí.
Modlí se za několik důležitých věcí.
Za to, aby poznání toho, kým je pro Filipské Bůh vedlo tomu, aby se jejich láska k Bohu, ale věřím, že i k lidem, ještě víc a více rozhojňovala, tj. byla bohatší, mohla růst – jak v hloubce, tak i ve viditelných projevech a mohla tak naplnit to, co prohlásil Ježíš, když řekl, že po lásce na nás poznají, že jsme křesťané.
Za to, aby byli vnímaví ke svému okolí, k tomu co dělají. Aby rozeznali to, co je z toho důležité (to na čem opravdu záleží) od toho, co důležité až tolik není.
Za to, aby byli vnímaví k tomu jaká je pro jejich život Boží vůle – Bůh totiž chce, abychom dělali Ty věci, na kterých záleží, tj. věci, které nesou užitek do věčnosti. Není to ale o tom, že se teď všichni sebereme a půjdeme dělat misionáře. Je to o tom, abychom přemýšleli nad vlastním životem a hledali, jestli některé věci, které děláme nejsou opravdu ty na kterých nezáleží. A nebo jestli nežijeme v nějaké opačné iluzi, že to co děláme nemá vůbec žádný smysl a přitom je top pro Boha cenné, i když zrovna nevidíme žádné výsledky.
Pokud rozpoznáme to na čem opravdu záleží, to pak náš život posune novým směrem. Budeme zažívat uspokojení z vykonané práce, budeme prožívat pokoj, protože budeme vědět, že to, co děláme, má smysl a věřím tomu, že budeme prožívat i milost, protože si budeme vědomí své vlastní hodnoty, kterou v Kristu máme.
To nám pomůže být čití a bezúhonní až do doby, než se Kristus vrátí. A během té doby čekání nést ovoce (být ho plní) Ducha – láska, radost, pokoj, trpělivost, laskavost, dobrota, věrnost, krotkost (tichost), zdrženlivost (sebeovládání) a tak dělat čest Bohu – aby mohli lidé, kteří to uvidí vzdát za to chválu Bohu a lépe ho tak poznat.
12 Chtěl bych však, bratři, abyste věděli, že to, co mě potkalo, přispělo spíše k prospěchu evangelia, 13 takže celé císařské gardě i všem ostatním je známo, že mé vězení je pro Krista, 14 a mnozí bratři v Pánu se spolehli na mé vězení a mají mnohem větší smělost mluvit Slovo beze strachu. 15 Někteří sice kážou Krista ze závisti a nevraživosti, jiní však z dobré vůle. 16 Jedni hlásají Krista ze ctižádosti, neupřímně a mají za to, že mi k mému vězení přidají soužení; 17 druzí však z lásky, neboť vědí, že jsem postaven k obraně evangelia. 18 Ale co na tom! Aspoň se jakýmkoli způsobem, ať už naoko nebo opravdově, káže Kristus. A z toho se raduji a budu radovat i nadále.
Pak Pavel mluví o tom, jaký má postoj ke zvěstování Krista. Někteří lidé si chtěli udělat na tom jméno a tak využili toho, že byl Pavel ve vězení a začali zvěstovat Krista, někteří, možná proto, že Pavlovi záviděli jeho slávu a to, že byl známý, možná pro x dalších důvodů, ale protože Pavel poznal to na čem opravdu záleží a věděl, kde je jeho hodnota, tak mohl v klidu říct, že je jedno, jak se Kristus zvěstuje, důležité pro něj bylo, že se zvěstuje, že Boží slovo neumřelo, ale šíří se dál. To byla jeho hlavní starost.
Pavel také není jen odevzdán svému osudu, tak že by už nebyl schopen nic dělat. Není z něj troska, která čeká na milosrdnou smrt, která by ho vysvobodila ze všech starostí.
19 Vím totiž, že se mi to díky vaší modlitbě a přispění Ducha Ježíše Krista obrátí ve vysvobození, 20 podle mého dychtivého očekávání a naděje, že v ničem nebudu zahanben, ale že ve vší smělosti bude jako vždy tak i nyní Kristus veleben na mém těle, ať už skrze život nebo skrze smrt.
Ne, ale v důvěře, kterou složil v Bohu se nebojí ničeho, co je před ním, věří, že tak či onak oslaví Krista – to je jeho cíl a v následujících verších – dle mého soudu ukazuje to, na čem opravdu záleží v tomto životě. Ukazuje na to, jaký máme mít k životu a smrti postoj.
21 Neboť žít – to je pro mne Kristus, a umřít – to je zisk. 22 Jestliže však pro mne život v těle znamená plodnou práci, pak nevím, co si vybrat, 23 neboť mě přitahuje obojí. Mám touhu odejít a být s Kristem, což je zdaleka nejlepší; 24 ale zůstat v tomto těle je potřebnější kvůli vám. 25 Na to tedy spoléhám a vím, že tu ještě pobudu a spolu s vámi všemi tu zůstanu k vašemu prospěchu a radosti víry, 26 aby se vaše chlubení mnou rozhojnilo v Kristu Ježíši skrze můj opětovný příchod k vám.
Tento princip rozvádí pak ještě více ve třetí kapitole – co to znamená, že je pro něj život Kristus, takže teď to nebudu rozebírat do hloubky a vrátím se k tomu až ta místa budeme probírat v listopadu.
Ale podívejme se na jeden princip, který je zde vidět a který potvrzuje již dřív zmíněné věci. Pavel vidí užitek ze své práce. Zná svoji hodnotu a ví, že to co dělá má smysl. A to mu dovoluje říct, že to, pokud zde ještě nějakou dobu zůstane přinese zisk lidem, kteří jsou kolem něho – dokonce říká, že to je nutnější pro ně. Z čehož plyne další důležitá věc. Tak jak mohl a jak toho byl schopen, tak dal přednost potřebám druhých lidí, před potřebami svými.
27 Jenom veďte život důstojný Kristova evangelia, abych ať už přijdu a uvidím vás, anebo když budu vzdálen, slyšel o vás, že stojíte v jednom duchu, že s jednou myslí společně bojujete ve víře evangelia 28 a v ničem se nelekáte protivníků. To je jim jistým znamením zkázy, ale vám záchrany, a to od Boha. 29 Neboť vám bylo pro Krista darováno, abyste v něj nejen věřili, ale také pro něho trpěli, 30 když podstupujete tentýž zápas, který jste při mně viděli a i nyní slyšíte, že je při mně.
Život důstojný (hodný) Kristova evangelia, co to je? Známe to? Co jsou jeho základní kameny?
Principy života důstojného (hodného) Kristova evangelia. Zní mi to tak, že to asi není jen nějaká legrace. Něco nás to bude stát, protože Kristovo evangelium – to že Bůh v lidském těle zemřel za všechny hříchy lidí a je ochoten a připraven, pokud mu je doznají odpustit – stálo hodně, stálo to život Boha-člověka.
Pavel zde píše o čtyřech věcech, které by měli charakterizovat (nebo které rozvádí do větší podrobnosti) život, který je hodný Kristova Evangelia.
Pevně stojíte v jednom Duchu, jako jedna duše zápasíte (bojujete)
Jedním z důležitých principů je to, že usilujeme o jednotu, což je to, že své úsilí zaměříme podobným směrem, aby se zbytečně netříštily naše síly. Usilujeme o vztahy, které jsou plné lásky a přijetí, jak jinak můžeme stát společně a bojovat společně, když se budeme nenávidět?
V ničem se nelekáte svých protivníků.
Když máme jistotu spasení, když víme, co je naším cílem (nebo spíš, na čem opravdu záleží), tak se nemusíme lekat našich protivníků, protože toto vědomí, tuto jistotu, tento pokoj nám nemůže nikdo z nich (ať už fyzických a nebo duchovních) vzít a tím nás ohrozit.
Nejen věříte, ale i trpíte
Apoštol Pavel viděl v tom, že může pro Krista nějak trpět velké privilegium. Viděl, že to, že Bůh pro něho trpělo kříž, znamená hodně a tak neváhal mu toto do jisté míry vrátit ve vlastním životě. Ale nejde jen o nějaké fyzické strádání – když se podřizujeme Kristu, tak tím „trpí“ také naše pýcha, naše pohodlí, vaše soběstřednost, ale i může přijít na fyzickou stránku věci, což momentálně asi moc nehrozí (ale tehdy to vcelku hrozilo)
Co říct na závěr.
Pavel zde mluví o trpělivosti, kterou má s námi Bůh. O tom, že se nemusíme strachovat o to, jak dopadne náš život, pokud jsme ochotní hledat, hledat to, na čem opravdu záleží. K tomu nás Pavel velice důrazně vyzývá a Filipským tu důležitost ukázal sám na sobě a v tom, že se za ně v této oblasti modlí.
Ukazuje, zatím jen trochu v malém náznaku, že to „ono” je Evangelium Ježíše Krista – to máme hledat a žít. A jak na to, to se dozvíme v další části našeho seriálu.