Většina svědectví, které jsem kdy v poslední době slyšel, byla o tom, jak nějaký člověk slyšel Boží hlas, nebo něco, co četl v Bibli ho zasáhlo, poslechl a pak se staly ty skvělé a úžasné věci v jeho životě.
No jak můj nadpis tak trochu předesílá, že se mnou to bylo tentokrát trochu jinak. Můj spolubydlící Daneček o mě říká, že jsem pacient, občas nevím, co si o tom mám myslet, ale myslím, že na tento příběh to sedí, je to takový malý „příběh obyčejného šílenství :-)…“
Tak tady je…
Dnes večer v Brně hrála Veselá Zubatá. Zjistil jsem to na začátku týdne z místního informačního plátku, zapsal si to do mobilu, dokonce mi došla i zvací SMS a jelikož jsem je už dlouho neslyšel a Rudovi (frontman) jsem sliboval, že se určitě na jejich koncert podívám až tu budou, tak jsem se rozhodl, že určitě půjdu. Koncert se konal na Šelepce (místní klub), jenže, ani nevím proč, jsem si vsugeroval myšlenku, že to je na Musilce (další místní klub).
V pravý čas mě autobus dovezl z Prahy, kde jsem byl na školení, do Brna, rychle jsem se převlékl a vyrazil na koncert. Zaplatil jsem 160 Kč,- a vlezl dovnitř. Trochu mě udivila struktura osazenstva koncertu – většinou lidé kolem čtyřicítky a podobní típci. Nějak jsem si to omluvil s tím, že ta druhá kapela, se kterou měla Veselá Zubatá hrát, asi bude pro starší a pokročilé a tak jsem zůstal.
Pak přišli hudebníci a začali hrát – docela slušnej big-beat to byl. Těsně před přestávkou pak zahráli Sluneční hrob a to mě začalo být něco divné. O přestávce jsem koukl na plakát a tam na mě koukal nápis 13.4. 2005 Vladimír Mišík & ETC. A pak mi to došlo.
Po cestě na koncert ve mně hlodal takový ten vnitřní hlas (znáte to ne?), že bych měl být někde jinde a dělat něco jiného. Myslím, že Bůh mi nechtěl říct, že Veselá Zubatá hraje úplně někde jinde, spíš ve mně zrál pocit, že bych měl jet za svojí slečnou (přítelkyní), trochu ji překvapit a prostě být s ní, protože se moc často v poslední době nevidíme, neb se ona učí na maturitu a já makám jak Bulhar v práci.
No ten vnitřní pocit jsem ale udusil s tím, že se uvidíme v pátek a v neděli a že by to teď bylo jen na chvíli a když už jsem to tomu Rudovi slíbil… znáte to, vždycky jsou důvody… duchovní boj se tomu taky občas říká…
Během přestávky jsem vypadl a šel domů. Znechucen nad sebou samotným z toho, jak jsem se nechal napálit. Rozhodl jsem se ke dvěma krokům. Řekl jsem Bohu, že je mi to líto a pak jsem ještě zavolal Míši (tak se jmenuje moje milá) a i jí jsem se omluvil, že jsem se nechal oklamat a neposlechl Boží hlas. Ona mi sdělila, že taky měla „jakýsi pocit“, že by mi měla napsat SMS, jestli nechci přijet, ale nakonec se rozhodla mi nepsat, abych neměl těžkou hlavu s rozhodováním kam jít či nejít… cesty Páně jsou nevyzpytatelné … no došel jsem na Mišíka… tudíž ani na jedno místo, kam bych býval teoreticky mohl dojít…
Jaká je z toho pointa? Pokud člověk poslechne Boží hlas, tak mu to nejen ušetří peníze, ale udělá radost i svým bližním a sám sobě a myslím, že se může stát i mnohem víc…
Příště se už snad napálit nenechám…
Tož tak. Mějte se a přeji mnoho úspěchů s nasloucháním Božímu hlasu…