Dnes bylo na shromáždění v kostele 10°C, protože někdo zapomněl zatopit. To mě přivedlo k úvaze na téma, jestli si příliš nevymýšlím..
Po světě je spousta věřících křesťanů, kteří by dali hodně aspoň za studený kostel uprostřed svobodné země. Nemají ani jedno, ale jejich víra se netřese, přestože je jim těžko, spíš naopak. Jsou pronásledovaní, schovávají se, příbuzné a přátele mají zavřené, hrozí jim smrt, ale přes to všechno věří. Nouze je totiž naučila si dobře poskládat priority.
Dnes jsem to ale z této perspektivy neviděl, byla mi totiž zima. Jak by bylo krásné mít svůj vlastní prostor, který bychom si mohli vybavit tak, jak bychom chtěli, mohli bychom tam chodit kdykoliv bychom chtěli a bylo by tam krásně teplo. Mohli bychom si pohrát s osvětlením, výzdobou, výmalbou…
Bylo by to krásné. Přišel jsem ale na jednu znepokojivou věc. Došlo mi, že jsem do jisté míry asi trochu zpohodlněl a začal se spíše zaměřovat na vnější problémy. Ano, pokud tam bude zima pořád, tak se děti nachladí a to je špatné. Pokud bude ten kostel špatně vymalován, tak to bude lidi spíš odpuzovat než přitahovat.
Ale tyto věci se dají nakonec nějak přežít. Ale pokud bude náš osobní život nebude vypovídat o tom, co se s námi stalo po uvěření, pokud to na nás nebude vidět třeba v tom studeném kostele, tak to odradí mnohem více lidí než to, že někde oprýskává omítka. Pokud bude moje křesťanství vlažné tak mě nezachrání ani skvěle vybavený dům a skvělá kapela… křesťanství se stane pro lidi neautentické… a to rozhodně nechci…
Nechci ani studený kostel ani studené křesťanství, ale po dnešní lekci mi došlo, že mnohem důležitější pro mě osobně a pro lidi kolem mě je to, jestli hořím v srdci já a ne plynové topení v kostele…