Další ze série aktuálních článků Dana Drápala na aktuální téma vojenského zásahu v Libyi se kterým naprosto souhlasím…
Francie, Velká Británie a Spojené státy vstoupily do konfliktu mezi dosavadním libyjským vládcem plukovníkem Muammarem Kaddáfím a povstalci proti němu. Obávám se, že tyto mocnosti se pustily do něčeho, co neměly dělat.
V Radě bezpečnosti OSN se podařilo schválit rezoluci, volající po vytvoření bezletové zóny nad Libyí. Všechny síly, které jsou ve hře, ovšem dobře věděly, že kolem výkladu této rezoluce zavládnou spory okamžitě, jakmile se někdo o něco takového pokusí.
A stalo se. Rusko, Čína i arabské země schválení této rezoluce umožnily, ale obávám se, že jejich postoj byl vypočítavý. Předpokládaly, že „Západ“ se pustí do nesmyslného boje, který z principu nemůže vyhrát. Arabové rádi používají civilního obyvatelstva jako lidských štítů – to už dostatečně dokázali zejména v Gaze, na Západním břehu nebo třeba v Libanonu. Bylo jasné, že útok na Kaddáfího se neobejde bez civilních obětí. Stalo se – a Rusko, Čína i Liga arabských států okamžitě začaly protestovat. Dalo se to čekat. Kdyby Rusko a Čína chtěly opravdu těmto obětem zabránit, měly v RB hlasovat proti.
Západní státy se zřejmě domnívají, že svými akcemi dopomohou k vítězství rebelům proti Kaddáfímu. Obávám se, že se jim to nepodaří. Pokud nebude následovat žádná další akce, Kaddáfí své odpůrce nakonec stejně zmasakruje, pouze to bude déle trvat. Pokud bude následovat další akce… raději ani nedomýšlet. Západ se zaplete – po Iráku a Afganistanu – do další války, kterou nemůže vyhrát. Proč to Francouzi a Britové dělají, je těžké pochopit.
Protizápadní nadšenci budou patrně křičet: „Je to kvůli ropě!“ Nu, to by dávalo smysl v případě Iráku nebo Saudské Arábie. Nikoli v případě Libye, jejíž role jako dodavatele ropy je marginální.
Jiní budou říkat: „Nemůžeme přece nechat Kaddáfího, aby masakroval civilisty!“ Masakrování civilistů je strašlivá věc. Ponechám nyní stranou vtíravou otázku, zda Kaddáfího odpůrci nemají zase chuť masakrovat Kaddáfího stoupence. Odkud bereme jistotu, že jejich vláda bude lepší než vláda plukovníkova?
Jsem toho názoru, že státy – pokud nejde o sebeobranu, o níž šlo třeba v případě Československa v roce 1938 nebo Polska v roce 1939 – mají vést pouze ty války, k nimž mají dobrý důvod a které opravdu chtějí vyhrát. Kdyby Západ chtěl vyhrát válku proti Kaddáfímu, nesměl by se omezit na letecké útoky. Jenže Západu tuto válku vyhrát nechce – veřejné mínění v útočících státech by se za ni nepostavilo. Západ udělal něco, co jej z dlouhodobého hlediska pouze oslabí. A zbytečně dodává propagandistickou munici některým arabským režimům, které volaly po vytvoření bezletové zóny, aby v zápětí protestovaly proti formě zásahu, pro niž se Západ rozhodl.
Ano, sedět s rukama v klíně, zatímco kousek od nás jsou masakrovány desetitisíce lidí, je opravdu těžké. Takovým způsobem se Západ choval například při maďarských událostech roku 1956.
Možná bude někdo argumentovat, že pokud by Západ nezasáhl, nastala by děsivá imigrační vlna do Evropy. Je to možné. Pokusy zastavit ji by patrně byly příšerné a možná při nich zahynuly desetitisíce lidí. Chybou Evropy je, že nenachází obecný konsenzus v základních otázkách:
- Máme povinnost zajistit, aby vládcové na jih od Středozemního moře nemasakrovali své obyvatelstvo?
- Chceme této povinnosti skutečně dostát?
- Máme povinnost přijmout každého, kdo se pokusí z těchto států uprchnout na sever? Proč ano, proč ne?
- Co je naším cílem v Libyi?
- Jsme ochotni nasadit všechny prostředky, abychom těchto cílů dosáhli?
Moje odpovědi? (Nikoli odpovědi, které se mi líbí, ale odpovědi, beroucí vážně faktický stav věcí):
- Ne.
- Ne.
- Ne. Jsme zodpovědni nejprve za to, abychom si udělali pořádek u nás doma.
- Nevíme.
- Ne.
Dan Drápal, 21. března 2011