Každý rok už od roku 1908 se koná mistrovství světa v ledním hokeji. Letos je to blízko. U našich sousedů a bratrů na Slovensku. Nepatřím mezi skalní fanoušky hokeje, takže nedám peníze na lístky za zápas, ale rád se na hokej dívám aspoň v televizi. Fandím, aspoň na dálku povzbuzuji a jsem vždycky rád, když se daří a jsem zklamaný, když prohráváme.
Loňské mistrovství bylo zajímavé. Český tým nečekaně vyhrál. Byl totiž velice podceňovaný, tudíž velice překvapil. Za úspěchem stála teamová spolupráce, nadšení a jednota. Letošní začalo pro náš team úplně jinak. Zatím naši hokejisté vcelku s přehledem vyhráli všech 6 zápasů. Teď je čeká rozhodující zápas s USA. Myslím, že máme opět šanci na úspěch, jelikož vidím, že náš hokejový team má velmi podobné “vlastnosti a přednosti” jako měl ten loňský.
Důvod proč píšu je jiný. S každým úspěchem našich hokejistů se totiž zajímavě vzedme vlna národní hrdosti. Jindy to nebývá – není až tolik příležitostí. Mám dojem, že se stále i 20 let po revoluci podceňujeme a v mnoha věcech si nevěříme. Mnohdy také nejsme na svůj původ, na svoji zem, vůbec hrdí. Někdy – když prezident před zraky celého světa ukradne “propisku” – se tomu nedivím. Nicméně si myslím, že je toho mnoho, na co hrdí být můžeme. Úspěchů, nejen na poli sportu, máme mnoho. Cesta ke změně myšlení je ale, zdá se, zdlouhavá. Myšlení předchozích generací, které je v nás zakořeněné, se mění jen postupně a pomalu.
Dá se ta změna nějak urychlit. Nevím, nejspíš ne. Národní hrdost, která má pevný a nepohnutelný základ, se nezíská v oddílech dělnické mládeže a nebo v hospodách při sledování hokeje. Národní hrdost se musí nasát, přivlastnit, a to je proces vlastně na celý život. Jde o to, jestli nám bude stačit chvilkové vzepětí a nebo půjdeme po tom, co přetrvá.
Já toužím po věcech, které mají dlouhé trvání. Jsem rád, že jsem Čech. A když letos vyhrajeme mistrovství světa v hokeji, změní se něco? Myslím, že ne. Budu se radovat, ale toto vítězství mě nebude determinovat do dalších dní.