potřebuješ pomoct??

Každý večer venčím našeho psa, kterého jsme nedávno zdědili. Na včerejší venčení asi hodně dlouho nezapomenu. Šli jsme s Kenym ven až kolem 23:00. Chtěl jsem se po cestě ještě stavit pro auto, které jsem musel zaparkovat hodně daleko, abych ho přeparkoval k nám na ulici.

Vypadalo to na pohodovou každodenní rutinu, ale v parku jsem potkal zajímavou dvojici. Mladý muž se snažil ze všech sil někam dostat svoji hodně opilou přítelkyni, která byla napůl bosá a jen v tričku s krátkým rukávem. Tragédie.

O několik kroků později jsem je míjel a tak jsem se odhodlal a zeptal jsem se, jestli mohu nějak pomoct. Kluk odpověděl, že mu mám podat spadené věci jeho dívky a to že stačí. Dal jsem mu je, ale když jsem viděl, že je ta dívka hodně nezvladatelná, tak jsem mu řekl, že je doprovodím.

Bydleli naštěstí takřka za rohem, ale i tak krátká cesta byla hodně krušná a bohatá na zážitky. Dívka se nám snažila utéct a stále vehementně odmítala moji pomoc, i když ji její přítel přesvědčoval o tom, že jsem její strážný anděl.

Nakonec jsme se i bez klíčů dostali dovnitř jejich domu, kde se nám dívka zhroutila na schodech před jejich bytem. Tam pak čekali na dalšího spolubydlícího, který měl klíče od bytu.

Já jsem se rozloučil a odešel jsem venčit psa a šel jsem pro auto. Celou dobu jsem přemýšlel nad tím, jestli jsem neměl udělat ještě něco jiného než jim jen fyzicky pomoct.

Neřekl jsem jim o Kristu – i když ta dívka by to asi nepobrala – o naději, kterou by mohli přijmout do života. Bylo to špatně? Nevím. Modlím se za to, abych je mohl ještě někdy při nějaké lepší příležitosti potkat a říct jim víc…

Uvidíme… snad se potkáme dřív než to tu pro nás skončí…