Nedávno jsem psal o svém nočním zážitku s opilou dívkou. Když jsem nad tím ještě ten večer přemýšlel – nejvíce mi v hlavě utkvělo to, jak se stále snažila utéct – tak jsem si uvědomil pro sebe jednu zajímavou věc.
Někdy to totiž vypadá stejně i v našem duchovním životě. Je nám špatně, jsme na tom mizerně, ale stále odmítáme pomoc zvenčí, jelikož jsme přesvědčení (opilí sebejistotou), že si nejlépe pomůžeme sami, že to zvládneme. Nebo si vlastně ani nepřipouštíme, že by tu nějaký problém mohl být. Jak to nakonec dopadne? Nabijeme si hubu. Někdy trochu a někdy víc a někdy nás to bude dokonce stát i třeba manželství…
Uvědomil jsem si, že jsem mnohokrát ve svém životě utíkal od toho, který mi chtěl pomoct. Nechtěl jsem slyšet, že mám problém. Nejsem na to vůbec pyšný, jelikož to ovlivnilo lidi, kteří byli kolem mě a to mnohdy dost negativně.
Díky Bohu jsem se ale vždy nakonec zastavil a pomoct si nechal… nebylo to vždy podle mých představ, důsledky mých dřívějších špatných rozhodnutí mě vždycky nakonec dohonily, ale stálo to za to – změnil se mi život – k lepšímu. Změnil jsem se i já sám – snad také k lepšímu.
Ta pomoc zvenčí je potřeba – někdy to prostě sami nezvládneme…