Nemůžu si pomoct, ale přijde mi, že v souvislosti s utrpením nebo nějakou nespravedlností si mnohem více stěžují lidé, kterých se daná věc osobně netýká. Také je to častým argumentem, proč lidé nechtějí věřit v Boha tak, jak Ho představuje křesťanství, protože: “Na světě je přece tolik utrpení, že kdyby byl Bůh opravdu spravedlivý a všemocný, tak by to jistě ukončil.“
Když si ale poslechnu příběhy lidí, kteří prožili těžké utrpení, tak mi přijde, že si tolik nestěžují, jako ti, kteří jsou tak nějak “v pohodě”. Nebo by aspoň měli být. Vůbec to nechápu, ale je to tak.
Myslím, že to je tím, že Ti, kteří prošli utrpením nebo nějakými těžkostmi, si jsou vědomi křehkosti života a jsou vděčni za to, co mají, jelikož prožili, že věci v životě nejsou vůbec samozřejmé. Netýká se to jen lidí věřících, ale i nevěřících. Když totiž najdu opravdovou hodnotu něčeho, co jsem dřív považoval za samozřejmost, tak mi je jedno, čemu jsem věřil, nebo nevěřil před tím. Mám totiž hmatatelný důkaz, který mi pomáhá dál. Víra to už může jen umocnit a posílit a zasadit do správného kontextu.
Nebo se pletu? Jak to vidíte Vy?